moje matka by mě chytila koutkem oka, i když jsem nevěděl, že to dělám. Ona a můj otec a bratr mě prosili, abych si uvědomil škodu, kterou jsem si způsobil, a převzal kontrolu nad svými vlastními činy. Naléhali na mě, abych přestal nechat kruté chování druhých diktovat, jak jsem viděl a zacházel se sebou.
opravdu jsem se snažil zastavit. Nosil jsem rukavice do postele, abych se ve spánku nepoškrábal. Snažil jsem se udržet ruce obsazené, často vařením nebo řekněme malováním nehtů. Ale zdálo se, že nic nepomohlo. Vždy se mi podařilo vrátit se ke svému poškrábání, obvykle když jsem byl sám ve svém pokoji, vzhůru nebo spal.
jizvy nyní pokrývaly mé tělo, desítky a desítky jizev po všech pažích a nohou. Jizvy, které jsem si udělal sám.
„Lidé se nezastaví zranění, dokud nejsou připraveni zastavit zranění,“ řekl Janis Whitlock, ředitel Cornell Research Program na Cornell University na Self-Zranění a Uzdravení a co-autor „Hojení Vlastního Poranění: Soucitný Průvodce pro Rodiče a Další Blízké.“
“ nemůžete někoho zastavit. Lidé musí být v tom okamžiku, že jsou ochotni dělat práci.“
začal jsem vidět terapeuta, když mi bylo 13. Zeptala se na školu, zda mám doma nějaké problémy (ne), jestli mám přátele (pár), co jsem rád dělal pro zábavu(čtení ,tanec a zpěv). Také se mě zeptala na jizvy. Přiznal jsem se, že jsem se poškrábal, ale odmítla problém jako žádný velký problém. Po celou dobu mé terapie, stále jsem se škrábal.
jednoho dne ve škole mě dotyčný učitel zavolal po hodině stranou. Všiml si mých jizev a zeptal se, jestli je všechno v pořádku. Zjevně si myslel, že jsou známkou zneužívání. Ujistil jsem ho, že jsem v pořádku a obviňoval jsem své alergie na kočky.
proč jsem se úmyslně zranil? Věřil jsem tomu, co o mně říkaly ostatní děti-že jsem byl šíleně krátký a měl velký nos a byl divný, protože jsem měl rád klasickou hudbu? Doslova jsem nechal škádlení dostat se pod kůži?