Náhrdelník

Guy de Maupassant 1884

Autor Biografie

Shrnutí Spiknutí

Znaky

Témata

Styl

Historické Souvislosti

Kritický Přehled

Kritika

Zdroje

Další Čtení

Guy de Maupassant povídka „Náhrdelník“ („La parure“) byl poprvé publikován v Pařížském deníku Le Gaulois 17. února 1884, a byl následně zahrnut v jeho 1885 sbírka povídek Povídky Dne a Noci (Contes dejour et de la nuit). Jako většina maupassantovy krátké beletrie, byl to okamžitý úspěch, a stal se jeho nejčtenějším a antologizovaným příběhem. Kromě jeho dobře-zaoblené postavy, těsné intriky, bohatství detailů, a zájem společenský komentář, „Náhrdelník“ je nápadné pro jeho použití pro „bič crack“ nebo „O. Henry“ konec, ve kterém zvrat na konci příběhu zcela mění smyslu příběhu. Ačkoli Maupassant zřídka využil zařízení, jeho přítomnost v této práci ho neodvolatelně svázala. I když není známo, kde Maupassant dostal nápad pro svůj příběh, některé spojení může být mezi „Náhrdelník“ a román Madame Bovary, napsal Maupassant je rádce a přítel, Gustave Flaubert. Oba příběhy obsahují mladou, krásná žena v sociální situaci, kterou považuje za nechutnou. Jako Madame Bovary, Mathilde Loisel se pokusí o útěk její sociální postavení v životě, ale její intriky, akce nakonec doom ní.

Autor Biografie

Henri-René-Albert Guy de Maupassant se narodil 5. srpna 1850, v blízkosti Belmont-sur-Arques v Normandii, ve Francii, kde strávil většinu svého mládí. Nejstarší dítě bohatých rodičů, kteří nakonec oddělen, Maupassant nesměl chodit do školy, dokud mu bylo třináct let. Do té doby působil jako jeho učitel místní farář.

poté, co byl Maupassant vyloučen z katolické seminární školy, dokončil školní docházku na internátní škole v Rouenu a poté studoval právo na Pařížské univerzitě. Jeho studium bylo brzy přerušeno Francouzsko-pruskou válkou v roce 1870 a Maupassant se stal vojákem v Normandii. Po válce se Maupassant nevrátil na univerzitu a místo toho vstoupil do státní služby a pracoval jako úředník na ministerstvech námořnictva a školství.

rezignací na Ministerstvo školství v roce 1880 se Maupassant stal spisovatelem na plný úvazek. Začal napodobováním stylu Gustava Flauberta, významného francouzského romanopisce, který byl po desetiletí blízkým přítelem maupassantovy matky. V té době se šířily nepodložené zvěsti, že Flaubert byl skutečným otcem Maupassanta; obě strany obvinění vždy vehementně popíraly. Přijata pod Flaubert křídlo, Maupassant se seznámil s některými z nejvýznamnějších autorů své doby, včetně Emile Zola, Ivan Turgeněv, a Alphonse Daudet.

Po zveřejnění jeho první příběh, „Boule de suif‘ („koule tuku“ nebo „koule z loje“), v roce 1880 sbírka povídek několika autorů, Maupassant etabloval jako významný spisovatel obou povídek a románů. Během následujícího desetiletí vydal šest románů a téměř tři sta povídek, mnohé z nich v Pařížských novinách Gil-Bias a Le Gaulois. Psal také hry, poezie, cestovní eseje, a novinové články. „Náhrdelník“ („La parure“), se objevil v Le Gaulois 17. února 1884, a byl zahrnut v Maupassant 1885 sbírka Příběhů Dne a Noci (Contes du jour et de la nuit).

Během 1880s, Maupassant zdraví poklesla, převážně v důsledku syfilis, který měl smlouvu v roce 1870, ale které lékaři nebyla diagnostikována. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu 2. ledna 1892 byl Maupassant umístěn do sanatoria. Zemřel o rok a půl později na komplikace z nemoci.

shrnutí spiknutí

„náhrdelník“ začíná popisem Madame Mathilde Loisel. I když je „hezká a

okouzlující“, ona a její manžel, úředník na Ministerstvu školství, nejsou na tom finančně dobře. Vždycky snila o životě volného času, s pozornými služebníky a velkým domovem, ale její životní styl je rozhodně skromnější. Stydí se za své společenské postavení a už nenavštěvuje Madame Forestierovou, starou školní přítelkyni, která zbohatla.

když jsou Loisels pozváni na ples, Madame Loisel se velmi rozruší a trvá na tom,že na takovou událost nemá nic vhodného. V naději, že se jeho žena bude cítit lépe, Monsieur Loisel nabídne, že jí koupí nové šaty. Jak se míč blíží, Madame Loisel se opět stává nervózní, protože nemá žádné šperky, které by mohla nosit. Její manžel navrhuje, aby si půjčila šperky od Madame Forestier. Madame Loisel navštíví svého starého přítele další den. Je vítána a povzbuzována, aby si půjčila jakýkoli šperk, který si přeje. Vybírá krásný diamantový náhrdelník.

na plese se Madame Loisel nesmírně těší a mnoho mužů si ji všimne. Tančí až do 4: 00 ráno a pak se s manželem vrátí domů v zchátralé kabině. Až když se vrátí do svého skromného domu, Madame Loisel si uvědomí, že ztratila diamantový náhrdelník. Její manžel tráví několik hodin opakováním jejich kroků, ale nic nenajde. Rozhodnou se nahradit náhrdelník, aniž by to řekli Madame Forestier, a těžce se zadlužují.

roky dřiny a vyčerpávající práce ve snaze splatit svůj dluh stárne Madame Loisel, takže vypadá docela starší než její roky. Po deseti dlouhých letech chudoby však konečně splatí celý svůj dluh. Přesto Madame Loisel toužebně a laskavě vzpomíná na večer plesu. Jednoho dne krátce poté Madame Loisel narazí na Madame Forestierovou, která stále vypadá mladá a krásná. Madame Loisel vypráví svému příteli celý příběh. Madame Forestierová, která si neuvědomila, že její náhrdelník byl nahrazen jiným, odhaluje, že originál, vyrobený z imitace diamantů, nebyl cenný.

Znaky

Madame Jeanne Forestier

Madame Forestiere je kamarádka ze školy Mathilde Loisel, a půjčuje jí náhrdelník, který Madame Loisel nosí na ples. Bohatství Madame Forestier zastrašilo Madame Loisel a bránilo jí v kontaktu se svým starým přítelem. Když Madame Loisel navštíví, Madame Forestier je stejně přátelská jako vždy a velkoryse nabízí, že půjčí svému příteli šperk na míč. Když je diamantový náhrdelník vrácen o více než týden později, Madame Forestier je chladná a vyčítavá. Ona neví, že si půjčil náhrdelník byl ztracen a že Loisels zavázali se k roky dluh kupovat drahé náhradní. O několik let později se oba setkávají na ulici. Madame Loisel předčasně stárla dřinou a strádáním, zatímco Madame Forestier je “ stále mladá, stále krásná, stále atraktivní.“Nepozná svého starého přítele, když se setkají, a je „hluboce dojatá“, když se dozví, že Loisels strávil poslední desetiletí v dluhu, aby nahradil její náhrdelník.

Madame Mathilde Loisel

je to touha Madame Loisel být součástí vyšší třídy, která uvádí události příběhu do pohybu. Je to krásná žena, která se cítí “ narozená pro každou pochoutku a luxus.“Její víra, že je určena pro lepší věci než dřina střední třídy, tvoří jádro její osobnosti. Věří, že povrchní věci—plesové šaty, lepší nábytek, velký dům—jí udělají radost a pozvání na ples ji činí nešťastnou, protože jí připomíná její šatní skříň a nedostatek šperků. Po zajištění těchto nástrah luxusu, má čas svého života na plese, na jeden večer žije životním stylem, na který si myslí, že má nárok. Po ztrátě vypůjčeného náhrdelníku není schopna přiznat chybu příteli, který ji půjčil. Zatímco tráví mnoho let v chudobě, snaží se splatit dluh za výměnu náhrdelníku, Madame Loisel předčasně ztrácí svou fyzickou krásu.

Monsieur Loisel

spokojenost a spokojenost Monsieur Loisel s jeho sociální situací výrazně kontrastuje s touhou jeho ženy zažít život mezi společenskou elitou. Zatímco Madame Loisel sní o nádherných vícechodových jídlech, její manžel je spokojen s jednoduchým jízdným: „skotský vývar! Co by mohlo být lepší?“Je pozorný k touhám své ženy, ale obstarává lístky na míč, aby mohla vidět“ všechny opravdu velké lidi.“Dává své ženě čtyři sta franků, které vyčlenil na zbraň, aby si mohla koupit šaty, a tráví několik časných ranních hodin hledáním ztraceného náhrdelníku v ulicích, i když ten den musí jít do práce. Snaží se chránit čest své ženy, navrhuje, aby řekli Madame Forestier, že náhrdelník je spíše fixován, než že byl ztracen.

Témata

Zdání a Reality,

Ve své básni „Óda na Řeckou Urnu,“ John Keats prohlásil, že „krása je pravda, pravda krása.“Zatímco následující generace ocenily toto romantické tvrzení, Maupassantův příběh výstižně ukazuje, že to není vždy správné. Madame Loisel je krásná, ale není spokojená. Má vzhled krásy, ale ne realitu (nebo pravdu) krásy. Je hezká a okouzlující, ale je také nešťastná se svým životem a věří, že si zaslouží víc. Madame Loisel žije skromně se svým manželem před plesem a věří, že trpí hroznou nespravedlností tím, že má málo luxusu. Ve skutečnosti nezažije realitu chudoby, dokud se ona a její manžel nedostanou do dluhů, aby splatili náhrdelník. Samotný náhrdelník představuje téma vzhledu versus realita. I když je dostatečně krásná, aby se Madame Loisel během ministerského plesu cítila pohodlně, náhrdelník není ve skutečnosti nic jiného než pasta a zlacení. Není to tedy realita bohatství nebo vysoké společenské třídy, která je pro Madame Loisel důležitá, jen její vzhled.

třídní konflikt

téma třídního konfliktu je úzce spjato s tématem vzhledu a reality. Na Loisels jsou členy nižší buržoazie, třída, která stojí nad řemeslníky a dělníky (a výše Madame Loisel je řemeslník rodiny), ale výrazně nižší třídy, která má ruku v běhu věcí. Sny Madame Loisel o „pochoutce a luxusu“ jsou mimo její společenský dosah. Má jen jednu příležitost zúčastnit se plesu, ale pro hodnostáře a státní tajemníky, které tam potkává, jsou takové příležitosti samozřejmostí. Zoufale chce být součástí tohoto světa, a vzpomíná na záležitost laskavě po mnoho let. Její přítel z dětství, vyšší třída Madame Forestier, je terčem závisti Madame Loisel před míčem, a terčem její viny poté, když sestupuje do chudoby, aby splatila náhrdelník. Madame Loisel se zaměřuje na sociální lezení je nevhodné a v opozici k její vnější kráse. Její víra, že krásné věci a luxus jsou nezbytné pro její štěstí, je klam, který mars její fyzickou krásu. Monsieur Loisel netrpí stejnou posedlostí třídním konfliktem jako jeho žena. Uvědomuje si, že jeho žena by chtěla jít na míč, a myslí si, že její pozvání jí udělá radost. Je překvapen, když se dozví, že bude šťastná, pouze pokud může na míči dát iluzi, že patří do vyšší třídy.

velkorysost a chamtivost

ačkoli nemá mnoho peněz, Madame Loisel může být spravedlivě charakterizována jako chamtivá. Její život je natolik pohodlný, že si může dovolit jednoho sluhu, ale přeje si několik. Má spoustu jídla, ale sní o “ delikátních jídlech.“Její manžel si sotva může dovolit koupit jí plesové šaty,ale trvá na tom, aby s ním měla šperky. Když poprvé uvidí diamantový náhrdelník svého přítele, “ její srdce dychtivě.“.“Její chamtivost stojí v výrazném kontrastu s velkorysostí jejího manžela a Madame Forestier. Monsieur Loisel se vzdává jak nákupu zbraně, tak plánů na střeleckou dovolenou s přáteli, aby jeho žena mohla mít vhodné šaty. Později, když jeho žena zjistí, že ztratila náhrdelník, dobrovolně tráví několik pozdních hodin prohledáváním ulic, i když to ráno musí jít do práce. Podobně, Madame Forestier neváhá nabídnout její starý přítel použití některého z jejích šperků, odpovědi Madame Loisel

Média Úpravy

• Existují nejméně tři filmové verze Maupassant příběh k dispozici v angličtině. První, němý film z roku 1909, režíroval D. W. Griffith a trvá jedenáct minut. Verze z roku 1980 běží dvacet minut a distribuuje ji Britannica Films. Produkce z roku 1981 trvá dvaadvacet minut a je distribuována společností Barr Entertainment.
• další filmová verze „náhrdelník“, která následovala po francouzském názvu „La parure“, se objevila v americké televizi 21.ledna 1949. Slavný závěr byl změněn na šťastný konec, který byl zřejmě více po chuti produkujícího inzerenta.
• kromě toho, existuje několik audio nahrávek „Náhrdelník,“ většinou k dispozici na obou kazeta a kompaktní disk: Maupassant je nejznámější Příběhy (dva svazky), distribuované Kazeta Funguje; De Maupassant Short Stories (jeden svazek), distribuované Poslech Knihovna; Oblíbené Příběhy Guy de Maupassant (dva svazky), distribuované Jimcin Nahrávky; a francouzském jazyce „La parure,“ „Deux amix,“ „Le bapte“ (jeden svazek, kráceno), distribuovány Olivia & Hall.

prosit, aby ji nechala nosit náhrdelník s jednoduchým „ano, samozřejmě.“Přestože je náhrdelník vyroben z imitací diamantů, stále stojí za pět set franků-více než šaty Madame Loisel.

Styl

Vyprávění a Pohledu,

stejně Jako většina Maupassant je krátké příběhy, „Náhrdelník“ je řečeno vševědoucí třetí osoba vypravěče, který se zdrží posuzování znaků nebo jejich akce. Vypravěč má přístup k

Témata pro Další Studium

• Výzkum, vývoj francouzské Třetí Republiky a zkoumat, jak společnost líčen v tomto příběhu odráží aspirace a obavy francouzského národa v 1880s.
• Prozkoumat literární kruhy, které Maupassant byl součástí, a vysvětlit, jak jejich teorie o roli literatury ve společnosti ovlivnila vývoj francouzské, Evropské a Západní beletrie.
• Přečtěte si několik verzí bajky Popelky a porovnejte je s tímto příběhem.
• Porovnejte tento a další překlady příběhu s francouzským originálem a zohledněte rozdíly mezi anglickými verzemi.

a zmiňuje, že Madame Loisel je nešťastná, protože má pocit, že se pod ní provdala. Ale z větší části vypravěč jednoduše popisuje události příběhu a ponechává na čtenáři, aby určil povahu postav prostřednictvím svých činů. Vypravěč se nejvíce zajímá o Madame Loisel. I když většina příběhu se týká událostí kolem míč, vypravěč líčí její narození do skromné rodiny, její manželství, a také mnoho let chudoby, které trpí později v důsledku ztráty náhrdelník. Toto obratné vyprávění umožňuje Maupassantovi vyprávět příběh, který se táhne mnoho let v prostoru jen několika stránek.

symbolika

náhrdelník je Ústředním symbolem příběhu. Madame Loisel „neměla žádné oblečení, žádné šperky, nic“, a zatímco její manžel jí může koupit šaty, nemohou si dovolit šperky. Náhrdelník tak představuje chamtivost Madame Loisel a také její umělost. Soudí se podle věcí, které má, a věří, že ostatní budou také. Náhrdelník z umělých diamantů symbolizuje neupřímnost její postavy. Ti, kteří náhrdelník obdivují pouze pro jeho předpokládanou hodnotu, byli oklamáni. To, že to vypadá skutečně, neznamená, že je to skutečné. Tuto symboliku lze rozšířit na Madame Loisel: to, že vypadá jako dáma vyšší třídy ve svých plesových šatech a špercích, neznamená, že je jedna. Muži na plese, kteří obdivují se jí a podlehnout své kouzlo a důvtip může být také řekl, aby hodnota vzhled nad realitou, protože oni byli oklamal tím, že žena, jejíž půvaby byly vyneseny těmito umělými prostředky.

bajka

mnoho kritiků četlo „náhrdelník“ jako pohádku o Popelce obráceně. Jako Popelka, Madame Loisel žije skromný život dřiny (nebo tak věří) a nemůže přijít na ples, dokud víla postava—Paní Forestier—poskytuje ji s oslňující náhrdelník, který bude dělat ji jeden z nejkrásnějších žen na plese. Když Madame Loisel opouští míč, iluze jejího zdokonalení se začíná rozpadat. Stejně jako se Popelčiny šaty mění v Šaty služebníka, musí si Madame Loisel obléknout „skromné každodenní oblečení“, aby se chránila před chladem nočního vzduchu. Stydí se, „rychle sestupuje po schodišti“, “ pravděpodobně ztratí náhrdelník-stejně jako Popelka ztratí skleněnou botu, když spěchá, aby porazila úder půlnoci. Vůz, který vezme Loisels domů, je starý a ošuntělý, spíš jako dýně než velký kočár. Zatímco Popelka nakonec vyhraje svého prince, a tak získá vstup do elitní společnosti, bohatství Madame Loisel postupuje opačným směrem než “ šťastně až do smrti.“V Popelku, pravda a krása jdou ruku v ruce, ale v „Náhrdelník,“ Madame Loisel není pravdivé Madame Forestier o osudu náhrdelník, a ona ztratí její krásu v průběhu let tvrdé práce trpí v důsledku její neupřímnost a chamtivost.

ironie

„náhrdelník“ se zabývá rozdíly mezi vzhledem a realitou a zabývá se otázkami vyplývajícími z ironických situací. Ve společnosti, která tak vysoce hodnotí vzhled, Je ironií, že krásná Madame Loisel je vyloučena ze společnosti kvůli jejímu třídnímu postavení. Největší ironie příběhu je však ztělesněna v samotném náhrdelníku; i když se zdá, že je to šperk velké hodnoty, je to opravdu imitace. Loisels obětují svůj skromný, ale dostatečný domov, aby si koupili drahou náhradu za levný originál. Čtenář může také objevit ironii ve jménu hlavní postavy. „Madame Loisel“ zní podobně jako „mademoiselle“, francouzský termín pro mladou, svobodnou dívku, což je to, co si Mathilde přeje, aby mohla být.

Hamartia

V tragické příběhy, hamartia je chyba v akci nebo rozhodnutí, které způsobí, že hrdina zažít zvrat štěstěny. V „náhrdelníku“ to není, když si Madame Loisel půjčuje šperky svého přítele, ale když neřekne Madame Forestier pravdu o tom, co se s ní stalo. Protože neříká pravdu, Madame Loisel se nedozví, že náhrdelník je falešný. Ona a její manžel jsou nuceni do života chudoby v přímém důsledku jejich nepoctivosti.

historický kontext

třetí republika

po francouzsko-pruské válce v letech 1870-71 a vyhnání Napoleona III. Mír s Němci byl draze zakoupen; Francouzi zaplatili odškodné pět miliard franků a odevzdali cennou půdu podél východní hranice. Zatímco pruské vítězství pomohlo založit moderní německý stát, Francie byla degradována na poněkud druhotnou roli v evropských záležitostech. V Paříži vypukla občanská válka mezi republikány a monarchisty, která hrozila roztržením francouzského státu, ale nakonec bylo dosaženo mírového urovnání. V roce 1879, s rezignací svého monarchistického prezidenta, se třetí republika stala pevně zavedenou vládou a Francouzi se začali dívat za své domácí problémy. Během 1880s, Francie znovu sám jako hlavní síla v geopolitické aréně, kterým se protektoráty v Číně a Jihovýchodní Asii a posílil svou kontrolu nad oblastí Afriky. Nálada Francouzů po jejich porážce Prusy v roce 1871 byla pochmurná, ale o deset let později byl národ vznášející se, i když určité frakční konflikty stále přetrvávaly.

Ministerstvo Školství

Zatímco většina anglicky-jazyk překlady pro „Náhrdelník“ prohlašuji, že Pan Loisel je státní zaměstnanec podle Ministra Školství, technicky to není pravda. Francouzský termín je ve skutečnosti „ministre de l‘ instruction publique “ nebo ministr veřejných instrukcí. Během časných 1880s, tam byla značná debata o vztahu mezi náboženstvím a vzděláním. Převážně Katolická Francie spoléhala na farní vzdělání, zejména na úrovni základní školy, po generace. Jak republikáni získali moc, nicméně, zákony upravující oddělení církve a státu byly aktivněji prosazovány. Neautorizované sbory

porovnat & kontrast

• 1880s: Během 1880s, jako republikánská vláda zpevnil po Francouzsko-Pruské Války 1870-71, Francie vstoupila do období rozpínavosti. Částečně byl jejich imperialistický postoj poháněn touhou obnovit národní hrdost, která byla ve válce zraněna. Během této doby, zkreslený pohled na sociální Darwinismus uchopil mnoho Evropanů, infuzí jim s přesvědčením, že jsou přirozeně lepší „menší“ závody, a proto by měl vládnout nad nimi.
  1998: Francouzský prezident Jacques Chirac a jeho Premiér Alain Juppe se obávají snižování vládních výdajů a snižování daní. V roce 1995 Chirac vyhrál prezidentské volby v části protože jeho slib, že řešit rozdíly mezi bohatými a chudými v zemi, ale do dvou let rostoucí nepokoje práce svědčí o veřejné nespokojenosti s jeho politikou.
• 1880s: Loisel se pokouší zaplatit za ztracený náhrdelník různými způsoby. Půjčuje si peníze od lichvářů a v tomto procesu vzniká obrovské dluhy. Lichva je praxe účtování více, než je zákonná úroková sazba za půjčování peněz. Od šestnáctého století je praxe lichvy předmětem etické debaty, ale v Evropě je to běžná praxe.
  1990: dlužníci jsou ve Spojených státech chráněni proti lichvářským sazbám různými státními a federálními zákony. Nicméně dluh z kreditních karet dosahuje rekordních maxim, protože mnoho spotřebitelů nakupuje na úvěr a platí vysoké úrokové sazby za privilegium. Vysoké zůstatky kreditních karet udržují miliony dluhů po celá léta.

gace jako jezuité byly zakázány nabízet výuku, což vyvolalo značné neshody. Svobodná, nenáboženská Základní škola byla zřízena zákonem a stala se povinnou v roce 1881. Stojí za zmínku, že stejně jako Monsieur Loisel byl Maupassant úředníkem na Ministerstvu školství v letech 1878 až 1880.

literární hnutí

během druhé poloviny devatenáctého století dominovala Francouzská fikce dvěma literárními hnutími: realismem a naturalismem. Před 1850, francouzské romány—včetně těch napsaných takových slavných autorů jako Victor Hugo, Honoré de Balzac, a Alexandre Dumas—byly velmi nápadité a romantický, plný obdivuhodné protagonistů, hrozivé konflikty, a vzrušující scény. Po povstání z roku 1848, nicméně, nová generace francouzských spisovatelů v čele Gustave Flaubert aktivně prosazuje jiný přístup k fikci, že zdůraznil realistické zobrazení lidského stavu, spíše než romantizované příběhy hrdinů a padouchů. Tyto realisté byli brzy spojení přírodovědců, skupina spisovatelů, z nichž Emile Zola byl nejvíce prominentní, který vylíčil civilizace jako tenké dýhy, který jen stěží oddělit lidi od jejich přirozeného (a někdy i zvířecí) instinkty. V tomto literárním prostředí Maupassant zahájil svou spisovatelskou kariéru. Mnoho z jeho příběhů, včetně „Náhrdelník,“ prokázat jeho afinitu k oběma realista a naturalista pohyby. Podle realistického principu, jeho postavy nejsou typy, ale jednotlivci, jejichž motivy jsou pochopitelné, ne-li vždy příjemné. V přírodovědce žíly, Maupassant příběhy jsou často pozorní k selhání společnosti, což dokazuje, že lidstvo je přirozené instinkty nemusí vždy odpovídat sociální hodnoty.

Kritický Přehled

v době, kdy „Náhrdelník“ byl poprvé publikován, Maupassant již získal si jeho pověst jako jeden z Francie, a to především povídky spisovatelů. Boule de suif, která se objevila ve sbírce příběhů několika autorů z roku 1880, z něj učinila okamžitého člena literární elity. „Náhrdelník“ se však výrazně lišil od Maupassantových předchozích příběhů; jeho trikový konec překvapil mnoho jeho čtenářů, kteří nebyli zvyklí na tak prudký obrat významu na konci příběhu. Ostatní čtenáři Maupassanta si mysleli, že formát povídky je pod ním, a raději by místo toho psal romány.

Američtí čtenáři té doby však byli autorem fascinováni. První anglický překlad maupassantových příběhů, sbírka z roku 1888 s názvem liché číslo, protože obsahovala třináct příběhů, obsahovala “ náhrdelník.“V úvodu knihy Henry James, významný americký spisovatel a obhájce literárního realismu, ocenil příběhy jako“ úžasně stručné a přímé.“Další kritici byli podobně nadšení, porovnání Maupassant příznivě s takovou Americké krátký příběh spisovatele, jak Bret Harte a Sarah Orne Jewett.

někteří kritici však pochybovali, že maupassantova Popularita vydrží. V eseji na 16. ledna 1892, vydání Illustrated London News, Irský romanopisec a kritik George Moore trval na tom, že Maupassant by být zapomenut polovině dvacátého století. Naopak, jeho popularita v anglicky mluvícím světě nikdy neklesla, z velké části kvůli časté antologizaci “ náhrdelníku.“V průzkumu mezi sedmdesáti čtyřmi autory časopisu Books Abroad z roku 1939 se Maupassant spojil s Homerem a Waltem Whitmanem na šestém místě mezi nejvlivnějšími spisovateli všech dob.

pokračující Popularita „náhrdelníku“ ve Spojených státech však nakonec vyústila v zkreslený pohled na maupassantovo psaní. Protože, jak předpovídali někteří kritici, mnoho z jeho děl již nebylo dobře známo, stal se spojován s překvapivým koncem, i když ho často nepoužíval. I když kritici věnován krátký příběh žánr pokračoval k chvále Maupassant pro jeho zvládnutí stylu a kreslení, jejichž zkušenosti Maupassant děl byla omezena na „Náhrdelník“ začal ho odmítnout jako literární podvodník. I přes obnovenou pozornost mezi Světové Války i a II, Maupassant pověst uklouzl značně během 1950 a 1960, a jeho jméno bylo zřídka zmínil mimo absolvování odkazy v textech věnována kritice krátký příběh nebo realista fikce.

zájem o Maupassanta byl obnoven v roce 1969 po zvláštní publikaci časopisu Europe věnované kritickým analýzám jeho děl. Řada knih, eseje, a články následovaly, ale jen málokdo věnoval významnou pozornost “ náhrdelníku.“Ve skutečnosti, od roku 1980, pouze dva články se objevily, které se zaměřují především na „Náhrdelník“—1982 esej o Gerald Prince, který zkoumal vztah mezi znaky a jejich jména, a v roce 1985 článek od Mary Donaldson-Evans, že ve srovnání příběhu s Maupassant 1883 příběh „Les bijoux.“

Na příběh, který i nadále být zahrnuty často v moderních antologií, „Náhrdelník“, obdržel malou pozornost v posledních desetiletích, možná proto, jak Edward Sullivan napsal v roce 1974 prezentace Maupassant et la nouvelle, to je „příliš přístupné široké veřejnosti.“Místo toho mají moderní kritici tendenci věnovat více pozornosti dílům Maupassanta, které byly předány během jeho života, zejména jeho románům. Tedy, podivné permutace priorit došlo v Maupassant kritiku; ty texty, které učinil jeho pověst, ušetřit pár zvolte příběhy, jsou dnes do značné míry ignorována, zatímco ty, které byly přehlíženy jeho současníků jsou zásadní pro moderní kritické diskuse.

Kritika

Jason Pierce

Pierce Ph.d. kandidát na University of South Carolina. V následující eseji komentuje překvapení končící na „Náhrdelník“ a jeho korelaci s tajemným žánrem.

diskuse o“ náhrdelníku “ téměř vždy začínají jeho slavným (nebo podle některých účtů neslavným) koncem. Mnoho, ne-li většina, z Maupassant je moderní pověst v anglicky mluvících zemích se opírá o Madame Forestiere je odhalení, že originální náhrdelník, který Madame Loisel si půjčil, byl ve skutečnosti falešný. Protože „Náhrdelník“ byl tak často vyjít ve sbírce, a tak několik z autorova ostatní díla byla přeložena do angličtiny, překvapivý konec je často to, co moderního čtenáře spojuje s Maupassant. Je důležité pochopit, nicméně, že trik, konec byl běžně spojené s Maupassant během jeho celého života, ani Maupassant jeho původce. Ve skutečnosti překvapivý konec existoval pro některé

co si přečtu dál?

• další krátký příběh, který soutěží s „Náhrdelník“ pro titul „Maupassant mistrovské dílo“, je jeho první publikovanou příběh, „Boule de suif‘ (1880). Na základě zkušeností Maupassanta jako vojáka během francouzsko-pruské války, příběh líčí pustošení války proti společnosti a ilustruje pokrytectví vlastenectví.
• Další z Maupassant příběhy, „Šperky“ („Les bijoux,“ 1883), nabízí děj, který je opakem, že „Náhrdelník“ s postavou, co zjistil, že jeho zesnulá manželka je údajně bižuterie je ve skutečnosti reálné.
• Americký romanopisec a kritik Henry James, kteří za Maupassant je příběh „trochu dokonalosti,“ napsal krátký příběh s názvem „Vložit“ na základě „Náhrdelník.“Jeho děj je pozoruhodně podobný tomu“ klenotů.“
• Gustave Flaubert 1857 román Madame Bovary, původně odsouzen za obscénní, je dnes uznáván jako jeden z klasických románů devatenáctého století francouzské literatury. Nejen, že byl mentorem Flaubert Maupassant, ale existují také určité zajímavé paralely mezi titulní postavou románu a Madame Loisel.
• Francis Steegmuller je Maupassant: Lev v Cestě, publikoval v roce 1949, představuje dobrý přehled Maupassant život, jeho kariéru jako spisovatel, a jeho vztah s Flaubert.
• pro další příklad překvapení končícího jedním z maupassantových současníků si přečtěte „Dar Magi“ Od o. Henryho. Byl shromážděn ve své knize The Four Million z roku 1906 a od té doby byl mnohokrát přetištěn.
• ve své básni z roku 1819 „Óda na řeckou urnu“ zkoumal John Keats vztah mezi pravdou a krásou. Jeho závěr výrazně kontrastuje s Maupassantovým.

čas, i když ne nutně ve formě používané Maupassantem.

v polovině až na konci devatenáctého století, během kterého Maupassant psal, získal tajemný příběh popularitu jako žánr sám pro sebe. Dříve, policejní „procedurals“ a skutečné kriminální příběhy-ten údajně, ale ne vždy spolehlivě založený na skutečných událostech—byl populární, ale napětí zřídka hrálo v těchto příbězích nějakou roli. Prostřednictvím inovací takových významných autorů jako Edgar Allan Poe a Arthur Conan Doyle se začal objevovat tajemný žánr. V jeho srdci byl překvapivý konec; řešení, klíč, který odemkl hádanku příběhu, byl vyhrazen pro konec. Bez toho, záhada, příběh by byl jen další procesní, v návaznosti na akce postav k jejich nevyhnutelné a předvídatelný závěr. Dát své příběhy, napětí, spisovatelé zpoždění odhalovat všechny relevantní „fakta případu,“ šetří některé významné kusy informace na konec. Dokonce i dnes jsou tajemné příběhy velmi zřídka pravdivé „kdojednotky“, které čtenář může vyřešit; namísto, příběh je tkaný kolem určitých mezer, které jsou vyplněny pouze tehdy, když je odhalen skutečný viník. Spisovatel škádlí publikum tím, že smíchá kousky užitečných informací s dostatkem „červených sleďů“, aby bylo řešení záhady téměř nemožné. Koneckonců, je úkolem detektiva vyřešit záhadu; kdyby čtenář vyřešil záhadu, pokus příběhu o budování napětí by byl neúspěchem.

S tímto na mysli, je možné číst „Náhrdelník“ jako jakýsi záhadný příběh bez tradiční ozdoby detektivové, zločinci a zločiny. Záhada se týká toho, co se stane s Madame Loisel. Od samého počátku je to její přání—touha po prestiži, stanici, bohatství, hmotných objektech—, která dává vyprávění jeho napětí a napětí. Madame Loisel je definována tím, co jí chybí a co není, spíše než tím, co má a je. Není to dobře zaoblená postava, ale Maupassant neměl v úmyslu, aby byla jedna. Místo toho, ona je typ postavy, jejichž motivace je vyplnit mezery ve své vlastní charakter, stejným způsobem, že detektiv vyplňuje mezery v tajemství příběhu.

V „Náhrdelník,“ tajemství přichází do hry, když hlavní postavy jsou mezery, dočasně obsazena míč, šaty, a co je nejdůležitější, Madame Forestier šperky. Ačkoli událost a šaty jsou předpoklady pro Madame Loisel to štěstí, že je „nešťastný“ a vážně zvažuje, že nebude na Ministerstvo proto, že jí chybí šperky a vzhled elegance a bohatství. Není to tedy nahromaděná nádhera, která uklidňuje pocity nedostatečnosti Madame Loisel, ale zejména náhrdelník. Zatímco předtím byla naplněna “ zármutkem, lítost, zoufalství, a bída,“ s klenoty Madame Forestier na krku Madame Loisel je „elegantní, půvabný, usměvavý, a docela nad sebou se štěstím.“Je to náhrdelník, který přemění Madame Loisel na takový úspěch. Její držení náhrdelníku, nicméně, je dočasné-na rozdíl od jejích šatů nebo vzpomínek na míč, nemůže se ho držet-a z toho vyplývá tajemství příběhu. Co, ptá se čtenář, se stane, když Madame Loisel musí vrátit náhrdelník? Jak ji její návrat ovlivní? Jaký typ člověka bude, když už nebude mít náhrdelník, aby se její obsah?

než budou tyto otázky zodpovězeny, „náhrdelník“ prochází zápletkou—společným prvkem v žánru tajemství. Madame Forestier šperky jsou nějak ztratil mezi Ministerstvem a Loisels je doma, pobízet Monsieur Loisel hledat v ulicích Paříže hledat pro ně, stejně jako detektiv ze Scotland Yardu mohli vystopovat zločince v uličkách Londýna. Čelí rozpaky říkat Madam Forestier, že její šperky byly ztraceny, Madame Loisel se přesvědčit svého manžela, aby jí lhát starý přítel—řekni jí, že spona byla prolomena a je opravil tak, že budou mít čas se podívat na náhrdelník. Když se konečně vzdají hledání, Madame Loisel prohlašuje, že musí “ vidět výměnu diamantů.“S tím by se zdálo, že záhada byla vyřešena. Zavedení náhrdelník do Madame Loisel život učinil ji dočasně obsahu, ale ještě důležitější je, že se vyrábí v ní tendence lhát, dokonce i jeden z jejích nejstarších přátel. Incident odhalil, že jí chybí morální vlákno, aby přiznala pravdu o špercích Madame Forestier. Jako výsledek tohoto etického narazí, Loisels se musí naučit vyrovnat se s těžkostmi a pravda chudoby do takové míry, že oni nikdy

„Madame Loisel je definována tím, co jí chybí a co není, než tím, co má a je.“

známo dříve. Dříve krásná Madame Loisel se stává “ jako všechny ostatní silné, tvrdé, hrubé ženy chudých domácností.“To je účinek ztráty náhrdelníku. S tím je velkým úspěchem, doslova „belle míče“; bez ní je dutá žena, zbavená morálky a zatížená chudobou.

když je záhada zjevně vyřešena, čtenář si může myslet, že příběh by měl skončit v tomto bodě. Několik kritiků totiž tvrdí, že jeho překvapivý závěr je zbytečný. Ve své knize The Short Story z roku 1974 Sean O ‚ Faolain tvrdil, že „skutečné přednosti příběhu při čtení nespočívají v chytrosti tohoto konce.“O‘ Faolain věří, že maupassantův génius spočívá v jeho charakterizaci Loiselů a jeho zobrazení těžkostí, se kterými se setkávají. Je částečně podporován v této pozici Francis Steegmuller, autor vlivného Maupassant životopis, kteří považují „Náhrdelník“ jako „ve své podstatě horší než“ Maupassant ostatní funguje, protože to je „postižen nepravděpodobnosti,“ čímž měl na mysli celý ten příběh je nepravděpodobné náhody, zvláště zjevení náhrdelník je skutečná hodnota. Přes přání těchto kritiků o opaku je konec nedílnou součástí maupassantova příběhu.

Pokud si člověk přečte „Náhrdelník“ jako detektivní příběh, pak skutečný trik je skutečnost, že diamanty jsou skutečně vložit, ale to záhada, s níž příběh je znepokojen, je samo o sobě podvod. Čtenář je veden k přesvědčení, že ústřední konflikt příběhu je založen na sociální situaci Madame Loisel a její touze stát se členem vyšší třídy. Ve skutečnosti, nicméně, tento konflikt je pouze základem skutečného konfliktu příběhu—rozdíl mezi zdáním a realitou. Na ministerstvu ples, úspěch Madame Loisel je přímým důsledkem jejího vzhledu bohatství a vysokého společenského postavení, zatímco, ve skutečnosti, je relativně chudá. A přesto klíč k jejímu úspěchu, symbol její sociální prosperity, není sám o sobě tím, čím se zdá být. Kde-jak si čtenář myslí, že záhadou je, jak náhrdelník ovlivní charakter Madame Loisel, ve skutečnosti se tajemství soustředí na to, jak symboly bohatství a moci ovlivňují sociální interakci. Maupassantův příběh je méně příběhem vzestupu a pádu Madame Loisel než dílem společenského Komentáře. Čtenář nepozná svou roli „detektiva“ až do poslední linie příběhu, v tom okamžiku je maupassantův účel odhalen. Účinky na Madame Loisel Madame Forestier šperky a její zkušenosti na plese, jsou irelevantní; ona je trochu více než jen nástroj pro Maupassant komentář na povrchnost 1880s Pařížské společnosti.

konec příběhu byl nezbytný pro to, aby Maupassant dosáhl svého cíle. Poté, co dosáhl pověsti, že Francie je především krátká povídka, spisovatel, sotva by přešli na faktu sociální komentář a doufal, že dosáhnout tak skvělé publikum, jako on získal s jeho fikce. Aby bylo zajištěno, že jeho poselství bude přijato co největším počtem čtenářů, muselo být vloženo do povídky, žánru, s nímž byl nejvíce spojen. Příběh potřeboval mít uvěřitelné postavy, reálné situace (zda nebo ne to je otázka kritické diskuse), a silné spiknutí s cílem zakrýt své skutečné poslání. Konec musel být překvapením, protože právě tam se Maupassant rozhodl vložit svůj sociální komentář. Kdyby se tato kritika francouzské společnosti a její preference vzhledu před podstatou objevily dříve v textu, maupassantův bod by byl ztracen. Umožňuje čtenářům, aby se dostali do vzhledu, než odhalí realitu situace. Tato taktika umožňuje, aby čtenář i Madame Loisel pocítili plnou váhu spiknutí. Uložením jeho zjevení na konci, Maupassant je schopen šokovat své čtenáře, kteří jsou stejně dohnal ve vystoupení jako Madame Loisel, a odhalit příběh je skutečný účel jako sociální kritika.

zdroj: Jason Pierce, „přehled “ náhrdelníku“, “ pro povídky pro studenty, Gale, 1998.

Robert Penn Warren a Cleanth Brooks

V následující ukázce kritici zkoumat Maupassant je léčba času v „Náhrdelník“, ve kterém střídá dramatické akce a příběhu, shrnutí.

nám dává dobrou šanci zvážit problém léčby času v beletrii. Příběh vezme Madame Loisel od mládí do středního věku. Její dívčí věk je předán v jedné větě v prvním odstavci, a raná léta manželství jsou ošetřena ve druhém až pátém odstavci. Pak je čas míče ošetřen ve značné délce v pěti přímých scénách, rozhovor o šatech, rozhovor o špercích, návštěva Madame Forestier, samotný míč, hledání ztraceného náhrdelníku. Pak doba deprivace a platby, deset let, zabírá stránku nebo tak. Pak přichází rozuzlení, setkání s Madame Forestierovou v parku.

Tam je, vidíme, jakousi rovnováhu mezi dlouhou dobu ošetřeny shrnutí, a krátké období, zpracuje více či méně dramaticky tím, že direct rendering. Při léčbě dlouhých období, ve kterém oko zametá, jak to bylo, přes panorama, spisovatel musí zasáhnout důležitý fakt, nebo základní pocit období. Musí destilovat věc zásadní pro příběh—charakter mladé Madame Loisel nebo způsob, jakým prožila deset let deprivace. V dramatické—nebo scénické—léčba potřeba, nicméně, je ukázat proces pohybu přes čas, jak tam je, krok za krokem, rozvoj; jak, například, Madame Loisel se rozhodne s ní mluvit starý přítel v parku, jak ji oslovuje její, jak ona zjistí, nečekaná radost v myšlence, že náhrdelník koupila úspěšně oklamat Madame Forestier, jak Madame Forestiere je zjevení, které pro nás bude nést břemeno význam. Scéna, jinými slovy, dává „detailní záběry“ času, a shrnutí dává “ dlouhé záběry.“

často v souhrnu musí spisovatel uvést více než pouhé shrnutí. Koneckonců, píše beletrii a beletrie chce dát pocit života, nejen holá fakta. Všimněme si, jak i v relativně holém shrnutí, ve kterém Maupassant představuje roky strádání, zvládá několika konkrétními dotyky, abychom cítili kvalitu života Loiselů. Madame Loisel škrábala “ své růžové nehty na mastných hrncích a pánvích.“Když každé ráno nosila vodu z domácnosti, musela se zastavit, aby se nadechla při každém přistání.“Stala se, říká nám Maupassant, silná, tvrdá a drsná. Pak píše: „S zanedbaný vlasy, sukně nakřivo, a červené ruce, mluvila nahlas, zatímco mytí podlahy s velkou sviští vody.“To všechno ožívá s výrazem“ velké swishes vody.“Vidíme to.

některé fikce, dokonce i některé romány, mohou probíhat téměř výhradně scénami, přímou prezentací. Například, „de Mortuis“ nám dává jediný malý segment času, stejně jako „dívky v letních šatech,“ s minimem souhrnné expozice z minulosti. Ve skutečnosti, oba tyto příběhy, při léčbě současné doby, závisí téměř výhradně na konverzaci a přímé akci—více, například, než dokonce „loterie,“ který, taky, zabírá jednu krátkou část pokračujícího času.

Mnoho příběhů a téměř všechny romány, nicméně, musí houpat tam a zpět mezi více či méně přímé ošetření a narativní shrnutí s více nebo méně popis a analýzu hodil. Je dobré si všimnout, jak tyto dva základní druhy léčby (s různými odstíny a kombinacemi) souvisejí. Musíme si položit otázku, do jaké míry souvisí pocit konkrétního příběhu, logika jeho vyprávění, účinek, který na nás má, s manipulací spisovatele s touto otázkou času. Opět platí, že neexistuje žádné pravidlo. Musíme se snažit co nejpečlivěji a nejpřísněji kontrolovat vlastní reakce a pokusit se představit si, jaký by byl účinek, například po instanci, Pokud by byla použita jiná metoda.

Zdroj: Cleanth Brooks a Robert Penn Warren, „Náhrdelník“, v Chápání Fikce, druhé vydání, editoval Cleanth Brooks a Robert Penn Warren, 1959, s. 106-15.

Sean O’Faolain

V následujícím úryvku, O ‚Faolain tvrdí, že chytrost „Náhrdelník“ nespočívá v překvapivý konec, ale v jeho realistické ztvárnění lidských vztahů a společnosti.

máme státního úředníka s hezkou malou ženou. Jsou chudí, jako nepochybně občas i státní úředníci. A protože je hezká a mladá, chce jít na tance a recepce a míchat se s lidmi z Legací a tak dále, jak to dělají i chudí lidé. Jednoho dne dostanou pozvání na důležitou funkci, tanec-a pro tuto příležitost chce přirozeně vypadat co nejlépe. Vystačí si se svými nejlepšími šaty, ale nemá žádné šperky a obává se, že bez nich bude vypadat stejně chudě jako ona. Půjčuje si tedy diamantový náhrdelník od bohatého přítele ze školy, a potěšen, jde na tanec a má naprosto šťastný čas. Když je po všem, musí probudit svého manžela—který šel spát v předsíni, jako manželé-jdou ven, dostat taxík, a jdou, zpět do svého domova.

ale když si položí ruku na krk, aby odstranila náhrdelník, je pryč! Ztratila ty neocenitelné diamanty. Vracejí se; hledají: dávají inzeráty do novin. Všechno marně. Ona

„Všimněte si, jak i v poměrně holé shrnutí, v nichž Maupassant představuje roky strádání, se mu podaří o několik konkrétních dotkne, aby se nám pocit kvality života Loisels.“

neodvažujte se čelit svému bohatému příteli bez nich, tak co dělá? Jde k nejlepšímu klenotníkovi ve městě a kupuje, na splátkovém systému, identický náhrdelník. Takže, to člověk opravdu šťastný noc, celý její život se stává tím posledním šťastná noc jejího života, na, teď, jejich chudoba je desetkrát horší než předtím: jsou utopené pod toto zatížení dluhu; a roky a roky dvě ubohá stvoření otroka zaplatit za ty diamanty. Její hezký vzhled jde. Vlasy jí vysychají. Vrásky přicházejí. A pak, asi po deseti letech této nouze potká své staré schoolfriend ještě jednou a když její přítel commiserates se jí změnil vzhled, jednou-krásná, stále-odvážná žena říká, hrdě: ‚To všechno bylo kvůli tobě. A vypráví smutný příběh. ‚Ó, mé drahé dítě!“říká její přítel, v agónii. Ale jak zbytečné! Ty diamanty byly pasta. Koupil jsem je za pár franků.‘

nyní, to je pravděpodobně nejslavnější příklad v literatuře toho, co je známé jako ‚ bič-crack konec.’Ti, kteří mají rádi Chekov nelíbí – je to tak těžké a tak kruté. Osobně se mi to nijak zvlášť nelíbí, ale uvědomuji si, že je to pouhá věc vkusu a ne úsudku. Ale podstatné je, že tento příběh by byl stále vynikající příběh, a některé se dokonce rozhodl, že by bylo lepší příběh, pokud věc, kterou zastavil se u otroctví manželka a pokud tam byly žádné zjevení o diamanty je vložit, žádný bič-crack konec. Tito kritici tvrdí, že konec bičování je příliš umělý, příliš nepravděpodobný, příliš geniální. V každém případě skutečné zásluhy příběhu, jak jsou čteny, nespočívají v chytrosti tohoto konce. Příběh získal své ostruhy dlouho, dlouho předtím, než se dostaneme do konce. Odhalila segment společnosti, ve kterém je život krutě stlačen a zraněn. Tito dva lidé, muž a žena, jsou skuteční; jejich okolí je reálné-skutečné, možná spíše typickým způsobem než individualizovaným způsobem, který je Čechovovým způsobem. Vyvolávají naši lítost. Ve zkratce, příběh komentuje lidské vztahy; i když v tomto případě je vztah spíše společenský než osobní. A . . . každý příběh, který je příběhem, to nevědomky udělá.

zdroj: Sean O ‚Faolain,“ technický boj: na téma“, v povídce Devin-Adair Co., 1951, s. 171-92.

Francis Steegmuller

V následující ukázce Steegmuller tvrdí, že šok končící „Náhrdelník“ je vrcholem příběhu, odsuzující Maupassant ztvárnění vztahů jako „vágní a nepřesvědčivé“ a jeho zápletky nepravděpodobné. Steegmuller také tvrdí, že zatímco Maupassant má pověst specialisty na překvapivé konce, jen několik jeho příběhů skutečně uzavírá tímto způsobem.

Na usmívající okamžik svého života, když mu bylo třicet čtyři, byl postaven jeho dům v Etretat, najal Francois, a začal užívat jeho milostné aféry plus něco elegantního, Maupassant udělal své nejlepší a jeho best-known práce. V obou těchto kategoriích lze umístit „La Parure“ („náhrdelník“), jeden z nejslavnějších povídek na světě, popsal Henry James, když to bylo nové jako “ trochu dokonalosti.“

ačkoli každý zná spiknutí, ne každý zná Jamesův životopis:

V „La Parure“ chudé mladé ženy, pod „sociální“ stres, potřebu dělat vzhled na důležité příležitosti, si půjčí od starého přítele ze školy, nyní mnohem bohatší, než je ona sama, perlový náhrdelník, který má otřesné neštěstí ztratit nějaké neštěstí nikdy potom se vyjasnilo. Její život a její hrdost, stejně jako její manžel s nimi, se stávají předmětem, od hodiny hrozné nehody, ke splacení tohoto dluhu; což, snaha, úsilí, oběť, obětování, frank po franku, s klamné záminky, výmluvy, vztek zoufalé vysvětlení jejich selhání obnovit chybějící objekt, konečně se zničit—všechny najít, že celý jejich život a vědomí byly křečovitě a deformované marně, že perly byly, ale vysoce rafinovaný „imitace“ a že jejich vášnivé pokání zničil jim pro nic za nic.

zvláštní brilantnost, s níž je napsáno „La Parure“, triumfuje nad řadou nepravděpodobností. (Nedostatek pojištění náhrdelníku, někdy zmiňovaný kritiky, mezi nimi není: pojištění šperků ve Francii začalo být běžné až o několik let později.), Ale ani na půli cesty pečlivé čtení slavný příběh ukazuje vztahy mezi dvěma ženami a mezi hrdinkou a její manžel být vágní a nepřesvědčivé a nákup a úspěšné nahrazení nový náhrdelník jsou pochybné pravděpodobnosti. Ale šok z rozbití, drtivý konec vždy přitahoval příběh k davu. Společná pocta neliterárních čtenářů „La Parure“ – “ nemělo to být napsáno! Cítíte se tak špatně!“—je formulováno jako potupu, ale ve skutečnosti je výrazem intensest potěšení, schopnost být „špatný pocit“ tím, že příběh je ceněný většina čtenářů za rubíny.

Maupassant by si tuto poctu užil. Protože se mu velmi líbilo, aby se lidé “ cítili špatně—-dát jim alespoň pár špatných okamžiků, šokovat je a překvapit. Spáchání, co francouzi nazývají frašky a říkáme praktické vtipy byl jeden z jeho oblíbených forem zábavy a vzpomínek Francois a Maupassant přátelé jsou plné příkladů propracované délek, na které byl ochoten jít do bezpečné oběti momentální rozpaky. Kromě „Fraška Normande“, příběh o svatební noci srandičky, napsal další, „La Fraška“, který obsahuje dvě praktické vtipy, jeden z nich se týkal staré dámy nočník, a nesčetné jiné příběhy o victimizations; a v životě, on si užil pozvat lidi na večeři pod falešnou záminkou (předstírat, že k zahájení investiční schéma, poskytnout potřebným kurtizána jeho známost s bohatým ochránce v podobě „španělský markýz,“ vlastně přítel v přestrojení, zavést do skupiny dámy okouzlující college chlapec, kterého oni umožňují, aby se některé předčasná svobody, aniž by si uvědomil, že je žena); s Francois dodat dáma ve svém salonu koš plný živé žáby, dělat svou večeři hosty v Chatou, když vzal byt tam jednou na jaře si ujít poslední vlak zpátky do Paříže; otáčení myší volně na jeho loď mezi paní hosté; pomocí špinavý jazyk v jednání dusno lidí, zajištění známých, že on byl jednou jeden „pečené rameno žena“, a tak si užil to, že vzal druhou část, a tak dále. Tento poněkud infantilní lásku k šoku je mírný výraz sadismus, který najde další zásuvky v jeho časté a obvykle umělecky zbytečné popisy krev—jako odporný potrat v „L ‚ enfant“, a v jeho cestovní skic, krvavý boj mezi Středomořskými rybami a popis červené maso melouny. Brutální, šokující konec jako „La Parure“ je dalším výrazem tendence.

Maupassant má obrovskou pověst specialisty na příběhy, které končí tímto způsobem-příběhy s“ trikem „nebo“ twist “ zakončeními. Vzhledem k tomu, jak hluboce zakořeněná v jeho povaze byla touha šokovat, dalo by se očekávat, že napsal mnoho takových příběhů; ale faktem je, že to neudělal. Není možné uvést přesné číslo, protože mezi proudem a non-shock není jasné demarking line, ale Maupassant je více než dvě stě povídek pouhá hrstka mít zakončení, které může vhodně být nazýván trik nebo šokující.

legenda o tom, že je specialistou na tento druh příběhu, neexistovala během jeho života. Jeho práce byla opakovaně a důsledně analyzována jako moderní kritiky jako Jules Lemaitre a Anatole France, muži, kteří i přes rozdíly v jejich přístupu k literatuře z té dnešní kritici byli silně diskriminační a vnímavý, a oni by bez milosti poukazují na estetické méněcennosti—drasticky zmenšil radosti re-čtení—vlastní velké tělo Maupassant příběhy s trikem zakončení, měl takový subjekt existoval. Dnešní kritici, kteří se náboj zjistí, že opakují to, co slyšeli nebo četli, že nejsou dobře obeznámeni s Maupassant. Tvrzení, že Maupassantova práce je obecně charakterizována podvodem, lze obvykle považovat za varování: varování, že se blíží další nepřesnosti. Když kritik přezkoumání Henry James notebooky, například, říká, „Jeden vidí, že ten příklad Maupassant—více často dovoláváme, myslím, než jakýkoli jiný spisovatel—s jeho pozemky, které jsou závislé na čistý podvod, má mnohem větší vliv na Henryho Jamese, než by kdy očekával,“ zradí nejen vadné paměti Maupassant, ale i nedbalé čtení nebo výklad na práci v ruce: vyšetření James notebooky ukazuje, že to není Maupassant je podvod, nebo pozemky, které Henry James udržuje vyvolání, ale Maupassant záviděníhodnou schopnost psát s stručnost a hutnost.

přesně jeden zaznamenaný příklad Maupassant je „podvod“ udělal vlivem Henry James a ovlivňovat ho konkrétně; a na této jedinečné příležitosti trik byl, že „La Parure.“Původ jeho povídka „Vložit,“ James nám říká, „bylo skládat, ale geniální myšlenka, provedení

„Ani na půli cesty pečlivé čtení slavný příběh ukazuje vztahy mezi dvěma ženami a mezi hrdinkou a její manžel být vágní a nepřesvědčivé.“

podmínky jednoho z obdivuhodných contes Guye de Maupassanta – “ La Parure.“

zdálo neškodný sport jednoduše obrátit, že situace kolem—shift, jinými slovy, země hrozná chyba, takže tato otázka není falešný poklad měla být pravda, a drahé, ale o skutečný poklad má být falešný a dutý: když nové malé „drama,“ nové nastavení pro můj perly—a tak odlišné, jak je to možné z jiných—měl samozřejmě přitom být nalezen.

zdroj: Francis Steegmuller,“‚ náhrdelník‘, “ in Maupassant: a Lion in the Path, Random House, 1949, PP. 203-10.

H. E. Bates

V následující ukázce Batesová popisuje Maupassant je schopnost kombinovat trik a tragédie v jednom, tvrdí, že v „Náhrdelník“ je jasné, že autor nebyl zcela vědom omezení překvapivý konec.

Maupassant. . . stále patří ta nejvyšší tour de force překvapivých zakončení, „náhrdelník“, ve kterém lze dokonale vidět dokonalost a omezení metody. Maupassant je příběh ženy, která si půjčuje diamantový náhrdelník od přítele, ztrácí to, koupí jiný, aby jej nahradit, a je odsouzen na deset let utrpení a chudoby tím, že úkol platí z peněz, jen aby se hrozný objev, konečně, že originální náhrdelník nebyl diamant, ale vložit—tento příběh, závisí i když je to pro efekt, na šok z poslední řady, se liší v jednom velmi důležitém ohledu od všeho, O. Henry udělal. Pro zde, v „Náhrdelník,“ trik a tragédie jsou jedno. Tím, že klademe určitý tlak na důvěryhodnost čtenáře(proč se člověk ptá ,nebylo v první řadě vysvětleno, že náhrdelník byl vložen? nebo proč později Madame Loisel neudělala čisté prsa všeho příteli, který jí tolik důvěřoval?), obratným odstraněním pravděpodobnosti, Maupassant zůstává v držení šokující a překvapivé karty, o které čtenář zcela neví. Je zcela nevědomý, to je poprvé. Jako dítě, které se bojí prvního náhlého boo! z rohu, ale ví o tom všechno příště, čtenář „náhrdelníku“už nikdy nemůže být podveden. Pro Maupassant je povinen hrát tuto kartu, který je jeho jediným procesem podvádění, a poté, co hrál, už nikdy nemůže opakovat svůj ničivý účinek. Při vyprávění příběhů, jako v salonních hrách, nikdy nemůžete doufat, že dvakrát oklamete stejnou osobu. Pouze díky Maupassantově obratnému vymezení tragédie Madame Loisel přežije „náhrdelník“ jako důvěryhodný kus realismu. Maupassant, umělec, si byl dobře vědom, že samotný trik je jeho vlastním omezením.

zdroj: h. E. Bates, „American Writers after Poe,“ in the Modern Short Story: A Critical Survey, the Writer, Inc., 1941, s. 46-71.

Douglas Bement

V následující ukázce Bement nabízí výklad Maupassant je vývoj spiknutí „Náhrdelník,“ věřit, že on může mít za důsledky obou chamtivost a nevinnost tvořit jeho příběh.

nemáme ponětí o tom, kde nápad vznikl; mohlo to pramenit z pohledu náhrdelníku z pasty ve výloze. Bystré oko vypravěče, osvětlení na něm, mohlo být zatčeno zárodkem myšlenky, na kterém jeho představivost začala fungovat. Předpokládejme, že člověk měl koupit náhrdelník za báječnou cenu, věřit, že je pravý? Jak si spisovatel s touto myšlenkou pohrával, některé námitky se musely nabídnout. „Co s tím?“Maupassant se mohl zeptat sám sebe. „Co by to znamenalo? Jaký význam to má? Jak to souvisí s mými zkušenostmi, nebo se zkušenostmi mých kolegů? Jaký člověk by byl schopen koupit náhrdelník z pasty, myslet si, že je skutečný?“

poslední dotaz by mohl dobře vyvolat všudypřítomný problém pravděpodobnosti. Bylo by pravděpodobné, že průměrný člověk by si koupil náhrdelník pasty za báječnou částku, aniž by provedl vyšetřování jeho skutečné hodnoty? A i kdyby byl podveden poté, co vyšetřoval, měli bychom ho opravdu litovat; vzbudil by naše emoce; neměli bychom ho cítit jako blázna? A kdyby si člověk mohl dovolit koupit tak drahou cetku, měli bychom cítit jeho ztrátu velmi?

ale předpokládejme, že si to nemohl dovolit koupit? Předpokládejme, že to kupoval, aby získal přízeň dívky? Ale ani bychom neměli sympatizovat s dívkou, která by mohla být tak koupena, ani s mužem, který ji chtěl koupit. Ještě pořád, mohl by mít svou stránku příběhu; to je možnost.

nakonec můžeme předpokládat, že Maupassant narazil na myšlenku, že si žena půjčí náhrdelník od jiné, za předpokladu, že je skutečný. Ztratí náhrdelník a nahradí ho cenným. Pokud by dlužník byl bohatý, celé řízení by byl vtip. Kdyby byla chudá, bylo by to tragické. Kdyby její chudobu sdílela jiná, nevinná oběť, bylo by to ještě tragičtější. Nevinnou obětí může být její manžel.

zde se Maupassant mohl zastavit, aby zhodnotil. Myšlenka se rozvíjí, ale jaké jsou její důsledky? Prostřednictvím náhrdelníku je ztělesněna veškerá chamtivost, veškerá mělká láska k nákladným ozdobám, veškerá snaha tolika lidí zapůsobit na ostatní podle vzhledu. Takoví lidé jsou biblické bílé hrobky, symbolické pro podvod a předstírání společnosti. Zde je často opakující se lidská vlastnost zdálo se být to, co není, touhu vypadat lépe, než je.

zde v této filozofické reflexi vstupuje do pozorování života, který tvoří součást osnovy tkaniny. Zde je téma, které se promítá imaginární na reálné“, který dává vzdušné nic místního osídlení a jméno“, která přináší nápadité odnikud, vštípí to s duchem reality, a promítá je do podmínek života.

její manžel pak bude nevinnou obětí, neboť ona sama kvůli své ješitnosti nemusí být v našich očích nevinná. Jsme ochotni, aby viníci trpěli; ale naše emoce jsou vzbudeny, když vidíme, že nevinní platí trest.

pak, předpokládejme, přišla otázka postav hlavních postav příběhu. Jaká žena by si chtěla půjčit náhrdelník? Musí být marná, ale i za maskou marnosti se skrývají lidské slabiny, s nimiž můžeme sympatizovat. Litujeme ženy, která by byla marná jen jednou, kdyby celé pozadí jejího života, jako je Popelka, bylo posloupností šedých dnů naplněných nekonečnou bezútěšnou rutinou. Možná, že žena chtěla jen jeden úlet na světě; ona nebude bez viny, ale alespoň můžeme pochopit.

a co manžel? Musí být chudý, pracovitý; musí milovat svou ženu natolik, aby jí dal věci i nad rámec svých prostředků; musí být dostatečně slabý, aby byl zvítězen.

a kdo je středem příběhu? Na koho se zaměří bodové světlo? Kdo má vzbudit naše nejhlubší emoce? Musí to být manžel. Oba budou trpět, ale musíme být pro něj, nevinnou oběť, smutnější než pro ni. . . .

a tak bychom mohli donekonečna a mnohem podrobněji spekulovat o Maupassantovi a jeho příběhu. I bez jakéhokoli vedení samotného autora by spekulace byly ziskové. Jsme pomohl vidět, nakonec přes jeho oči, a zatímco v některých případech, jsme se nemusí starat o autorův názor, postoj, výklad, nebo materiál, můžeme alespoň vidět, génius v práci, formování jeho koncích materiály, které o nás lžou denně.

ale naštěstí jsou k dispozici zdroje, abychom mohli s určitou přesností studovat klíčení příběhových nápadů. Tam jsou notebooky Hawthorne, Čechova, Katherine Mansfield, a další, které vyprávějí boje, které každý měl s příběhy, které jsme byli zvyklí číst jako hotové umělecké úspěchy. A zde nám pomáhá uvědomit si, že klíčení příběhové myšlenky je dlouhý a nevyzpytatelný proces, který vyžaduje nejen schopnost chopit se myšlenky, ale také schopnost cítit její význam a důsledky. . . .

zdroj: Douglas Bement,“ the Woof—Plot“, in Weaving the Short Story, Farrar & Rinehart, Inc., 1931, s. 65-87.

Zdroje

James, Henry. „Guy de Maupassant,“ přetiskl ve svých dílčích portrétech, Macmillan, 1888, s. 243-87.

Princ, Gerald. „Nom et destin dans ‚La Parure‘, “ in the French Review, Vol. 55, 1982, s. 267-71.

Sullivan, Edward D. „Maupassant et la nouvelle,“ v Cahiers de l ‚ sdružení internationale des etudes francais, Vol. 27, s. 223-36.

Další Čtení

Artinian, Artine. „Úvod“ v úplných povídkách Guy de Maupassant, Hanover House, 1955, str. ix-xvii.

úvod do literární pověsti Maupassanta, zejména ve Spojených státech.

Donaldson-Evans, Mary. „Poslední smích: Maupassant ‚Les bijoux‘ a ‚La parure‘, “ ve francouzském fóru, Vol. 10, 1985, s. 163-73.

Porovnává „Náhrdelník“ na „Les bijoux“, další Maupassant příběh s podobnými tématy, argumentovat pro převahu bývalý založené na jeho větší složitosti.

Europe, no. 482, 1969.

sbírka esejů ve francouzštině o Maupassantovi a jeho dílech, která pomohla obnovit jeho literární pověst.

James, Henry. „Guy de Maupassant,“ in Maupassant ‚ s the Odd Number, Harper & Brothers, 1889, str. vii – xvii.

Také publikoval v 19. října 1889, vydání vlivného periodika Harper ‚ s Weekly, tento kus sloužil jako úvod k Americkým čtenářům, na díla Maupassant.

O ‚ Faolain, Sean. Povídka, Devin-Adair, 1974.

v oddíle nazvaném “ technický Boj: Na Téma,“ O’Faolain adresy „Náhrdelník,“ mezi jiné práce, a tvrdí, že příběh je zásluha nespočívá v jeho „bič trhliny, které končí“, ale v Maupassant ztvárnění postav a společnosti.

Steegmuller, Francis. Maupassant: Lev v cestě, Collins, 1949.

Především životopis, tato práce týká, moc Maupassant je fikce, aby jeho život prostřednictvím zařízení psychoanalýzy.

Sullivan, Edward D. Maupassant: the Short Stories, Barron ‚ s, 1962.

úvod do maupassantových contes a nouvelles, s nějakým užitečným komentářem k “ náhrdelník.“

Thibaudet, Alberte. „The Generation of 1850“, ve své francouzské literatuře od roku 1795 do naší doby, Funk & Wagnalls, 1968, s. 263-359.

Nabízí přehled hlavních postav a hnutí ve francouzské literatuře a zasazuje Maupassant spisy, pokud jde o jeho příspěvky k literární vývoj a jeho vztahy s ostatními autory.