Jako dítě, Kabel Bill vzpomíná na své rodiče, pocení přes finance v kuchyni u stolu, prodírající let, že by přišel být známý jako Velká Deprese.
„mysleli si, že budou po zbytek svého života zadluženi,“ řekl muž ze Seattlu.
takové zkušenosti naučily Billa, 80, a manželku Donnu, 79, zachránit, co mohli, udržet své účty zvládnutelné a žít bez pokušení kreditní karty. „To je asi důvod, proč jsme přežili a proč jsme všichni tady,“ řekl.
přes téměř 60 let manželství, „nikdy jsme si nic nekoupili, pokud jsme ušetřili peníze a nezaplatili za to,“ řekla Donna. „Vždycky jsme se báli, že se něco pokazí.“
kabely předaly lekce, které se naučily, a jejich děti se většinou dařilo dobře. Tváří v tvář současné hospodářské krizi, nicméně, „cítí to, a mají strach,“ řekla Donna.
Jako národ směřuje hlouběji do recese, nejdelší a možná i nejtěžší od druhé Světové Války, je třeba připomenout, že kdysi dávno, to bylo mnohem horší. Ty, kdo žil přes Great Deprese 1930 objevily se zkušenosti, které by se tvar jejich životy a finanční filozofie, poskytuje lekce mnoho přenášejí na své děti a čočky, skrze které vidí dnešní situaci.
„i když jsem byl mladý, viděl jsem některé věci,“ řekl Bill Cable. „Myslím, že trochu zadržuji dech, doufám, že se to nezhorší a unáší se do těch situací, kdy bylo více lidí bez práce a hladových.““
v celé oblasti Puget Sound má mnoho starších podobné vzpomínky a pocity. Tyto dny, někteří stále žijí ve svých domovech; jiní v komunitách pro odchod do důchodu, jako je Northgate Plaza nebo First Hill ‚ s Exeter House, kde nyní žijí kabely.
Většina byly děti, když se zhroutil trh v roce 1929, ale nesou vzpomínky z ruky-me-dolů oblečení, boty s karton-zapojen otvory, šaty a prádlo vyrobené z mouky, pytle, jak se věci zhoršily v roce 1930. „Lidé velice kreativní,“ Bill Kabel řekl.
„šicí stroje byly vždy zaneprázdněny,“ Jean Young, 92, ze západního Seattlu, vzpomíná na ty dny na statku své rodiny v centru Washingtonu. „Moje matka byla vynikající švadlena. Někdy jsem nosil stejné šaty celý týden. Ale byly to hezké šaty.“
Lynn Vařit, mezitím,, který žil v Seattlu Kaskády okolí, vzpomíná na své babičky, aby ho sendviče k obědu dva krajíce chleba s chutí — a nic jiného.
„stále si pamatuji chuť těchto věcí,“ řekl Cook, 88 let. A ujistila se, že vždy přinesl domů voskový papír a papírový sáček, aby je mohl další den znovu použít.
„v té lodi společně“
v roce 1933 byl jeden ze čtyř Američanů nezaměstnaný. Banky kolabovaly a likvidovaly lidem úspory.
„vzpomínám si, že v kostele v neděli po bankách zavřeno v pátek,“ řekla Elizabeth Garlichs, 85, kdo vyrůstal v tabáku města Winston-Salem, N. C., před příchodem do Seattlu a pak Oysterville v Pacific County. „Ministr řekl, že cokoli vložené do nabídkové desky by bylo oceněno. A když to přišlo po naší řadě, měl jen krabičku cigaret Camel.“
tábory potulných lidí-zvané Hoovervilles v důsledku neúspěšných politik Hooverovy správy-se vytvořily poblíž měst. Stopaři proudili z dálnic a tuláci se vysypali z železnic, hledat jídlo. „Můj táta vždycky říkal:“ nikdy je neodmítněte, protože jednoho dne můžete být v této situaci, “ řekla wedgwoodova Dorothy Coxová, 97, chovaná ve Wyomingu.
Každou neděli, Mladá rodina by jít do kostela a vrátit se najít auta na příjezdové cestě se hladoví lidé čekají na večeři, na jejich bohatý statek, zatímco Seattle je Teru Okawa, jejichž rodiče běžel suché čištění podnikání v South Lake Union okolí, vzpomíná její máma tlačítka oblečení pro volný pro lidi s pohovory.
„Jeden muž přišel ke dveřím, každou sobotu večer, a táta by mu předat peníze,“ vzpomíná Kanaďan-rozený Margaret Questad, dlouholetý Wedgwood obyvatel. „A když můj táta zemřel, ten muž přišel a řekl:“ Kdyby nebylo tvého otce, hladověli bychom.“
„byli jsme na té lodi všichni společně,“ řekl Bill Cable.
Vynalézaví rodiče
při Pohledu zpět, jsou v úžasu rodičů, kteří shepherded je přes jeden z nejhorší finanční období v historii USA bez pomoci přísné bankovní ochrany, potravinové lístky, podporu v nezaměstnanosti nebo jiné sociální dávky.
Sonja Harmon, který vyrostl v Michiganu a strávil většinu svého života na Whidbey Island, řekla, že její matka byla ochotná vzít „v podstatě každému, kdo byl ochoten nás podpořit,“ poté, co její otec zemřel.
S bankami nedaří, 91-rok-starý připomíná její nevlastní otec, kupec, dávat peníze z pokladny v keramické nádobě na konci dne, pak se plazit pod domem, aby ji udrželi v bezpečí.
některé obchodované služby za zboží. Garlichsův otec, tiskárna, vyráběl tržní listy výměnou za potraviny. „Škola mé sestry byla částečně zaplacena tiskem,“ řekla.
Ostatní inkasovali jiné talenty. „Můj otec nemohl najít práci,“ řekl Cox. „Ale byl to opravdu dobrý hráč karet. Tak mu máma dala peníze a on odjel do města a vrátil se a měli jsme dost jídla.“
A jako Margaret Questad chovaných ní šest dětí, „nikdy jsem jich půl tuctu dárky,“ řekla jízlivě na to, co vidí jako dnešní extravagance.
“ dostal jsem jim jeden dárek, který chtěli. A spodní prádlo od Penney – protože to je to, co potřebovali, a tehdy to dostali.“
Lekce, které přetrvávají
Nakonec, plodiny, re-pod napětím, a pak tam byl Prezident Franklin D. Roosevelt a infuze zkratky — WPA (Work Projects Administration), CCC (Civilian Conservation Corps) — možno nastartovat ekonomiku.
„byl jako Spasitel, který přišel,“ řekla Hazel Elizondo z West Seattlu, 86 let. S válkou v Evropě a zapojením USA se ekonomika opět stala robustní.
přesto lekce času přetrvávaly. Poté, co se její manžel vrátil z války, Questad vzpomíná na jeho reakci, když mu udělala bramborovou polévku. Nevěděla, že v jednom okamžiku ve třicátých letech jeho rodina jedla jídlo dva po sobě jdoucí týdny-snídaně — oběd a večeře.
„řekl:“ Margaret, už mi nikdy nedávej bramborovou polévku.““
někteří se z té doby vynořili s filozofiemi, které předali svým dětem.
„Zachraňte něco,“ řekla bývalá obyvatelka královny Anny Clara Welch (97), která byla 18, když trh havaroval. „I když je to malé množství. Viděl jsem tolik lidí s malými dětmi, kteří neměli jídlo v domě.“
„jsme stále tady, protože to jsme,“ řekl Victor Elizondo, manžel Hazel. „To, co vidíte, je to, co dostanete. Nesnažíme se každý rok vysílat nebo kupovat nové auto nebo 76palcovou televizi na zeď.“
jiní jednoduše připomněli svým dětem, že věci se mohou vždy pokazit. „Lidé se nemuseli poučit,“ řekl Garlichs.
“ ale mohou.“
i nyní mají kabely jednu kreditní kartu, o kterou požádali, když Bill cestoval za prací a chtěl udržet pracovní výdaje oddělené od svých osobních financí.
ale naučili se, aby to vyplatilo dividendy, také vydělávat míle s jejich nákupy.
„nyní používáme kreditní kartu pro všechno,“ řekla Donna. „Pak použijeme míle k návštěvě našich dětí.“
Marc Ramirez: 206-464-8102 nebo [email protected]